Blog

 
DENÍČEK LANZAROTE 2016/III

23. 11. 2016

Kdo si na začátku listopadu nechal ujít letošní Surftrip na Lanzarote, měl by až do smrti litovat, že přišel o jedinečnou možnost zúčastnit se nezapomenutelného zážitku a skvělé příležitosti zablbnout si nejen na vlnách, ale i po večerech s kanárským pivem v ruce.

Začalo to hned na letišti v Arrecife, kdy už při průchodu letadlovým tunelem bylo jasné, že to nebude jen tak obyčejný výlet. Po nalezení dvou ostřílených surfařů, Otíka a Honzíka, kteří nás měli celou dobu na starosti, a po krátké debatě o velkém počtu lidí a malém počtu aut, jsme se nakonec přeci jen všichni vešli a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím na druhou stranu ostrova do plážových bungalovů nedaleko městečka Famara.

Ještě jsme si ani nestihli pořádně vybalit a už jsme stáli na pláži po kolena ve vodě a okoukávali vlny s klasickým odborným komentářem nováčků, že „ty vlny jsou dneska teda fakt mega“. Náš poznatek jsme nezapomněli probrat ani u večerní uvítací večeře, kdy jsme se s chutí pustili do obří paelly, která se i přes zhruba 20 hladových krků dojídala ještě několik dní poté.

Pocit nervozity nás neopustil ani druhý den, kdy jsme si jeli vyzvednout surfy a neopreny, ke kterým jsme dostali speciální instruktáž, jak se do nich nasoukat. Až po seznámení se s našimi italskými instruktory - big bossem Robertem, jokerem Simonem a věčně naspeedovaným Corradem, z nás všechny obavy opadly a mohli jsme se vydat čelit nástrahám Atlantiku.

První den kurzu byl ve znamení teoretického sjíždění vln, instrukcí, nekonečného pilování pozice kobry a hbitého postavení se na surf alias tři kroky k úspěchu. Pokynům na souši jsme každý s přehledem rozuměli, jen provedení v praxi se od toho teoretického krapet lišilo. Nakonec ale díky italsko-anglickým radám v jazyku zvaném „Spaghetti English“ se několik šťastlivců i z řad začátečníků dokázalo dostat do ideální pozice a na surfu se poprvé v životě postavit…nepopsatelný zážitek! I přesto, že tento božský moment u některých trval jen pouhý zlomek sekundy, a že to bylo jen na pěně,  připadali jsme si jako profíci, kteří sjížděj jednu vlnu za druhou „levou zadní“.

Následující dny jsme se stále zdokonalovali, někdo pomalu, jiný ještě pomaleji a při večerním videokoučingu jsme díky Otíkovi zjistili, že se občas vlastně vůbec nejedná o zdokonalování, ale o prosté přežití ve vlnách. Všichni naši koučové byli ale trpěliví, a tak jsme se o to samé pokoušeli i my a o to přece při surfování jde - být trpělivý, počkat si na „good wave“ a pak už jen „paddle, paddle, paddle more…and stand up and go!“ Po několikanásobném výplachu dutin slanou vodou se nám najednou opravdu začalo dařit, chytali jsme větší vlny, zatáčeli a mnozí odvážlivci se dostali i na line-up, kde už to bylo vážně hardcore, obzvlášť když Roberto z ničeho nic chytil svojí good wave, všem přihlížejícím zmizel ve vlnách a nechal je na pospas osudu. Všichni jsme ale každý den z pláže odcházeli nadšení a ani vyčerpání nás neodradilo od odpoledních výletů po okolí.

Během týdne jsme stihli navštívit několik překrásných a zajímavých míst jako například: národní vulkanický park Timanfaya, jezero El Golfo s černým sopečným pískem, útesy Los Hervideros, nedělní trhy městečka Tequise, tradiční vinárnu s ochutnávkou vína, restauraci Sol s typickými lanzarotskými pochoutkami a vyhlídku, ze které byl okouzlující pohled na celé okolí při západu slunce.

Kromě každovečerních západů slunce jsme si užívali večerní život na terasách našich bungalovů s vychlazeným španělským vínem, oblíbeným pivem Tropicano, kanárskými dobrotami a především společenskými hrami, které nám bohužel znemožňovaly brzké vstávání na východy slunce.

Zjistili jsme, že týden na tomto ostrově, který místy připomíná scény z natáčení filmu Apollo 13, je opravdu málo, a proto se už teď těšíme na další dobrodružství se Surf-tripem.

Děkujeme těm, kteří své zájmy a sny dokázali přetvořit na svoji práci a umožňují nám vyzkoušet si tento úžasný sport na různých místech, na která bychom se na vlastní pěst možná nikdy neodvážili.

Díky za všechno a zase za rok!





zpět do blogu

blog comments powered by Disqus