Blog

 
SURF TRIP ANEB BLONDIE NA VLNĚ

23. 8. 2019

Terka se na svém blogu burdatereza.cz s celým světem podělila o zažítky ze své první surfové dovoloné. 

Ležící dovolenou jsem se rozhodla už vynechat. Zhodnotila jsem, že už jich bylo dost, že jsem na ně moc mladá, a hlavně, že je zase čas na nějaký vzrůšo. Tak jsem ještě v zimě přemluvila Klárku zrzku a koupily jsme si zážitek. To, že učit se na surfu zážitek bude, bylo jasný hned. Ale to, že mi to tak osolí a přepere život, mi teda jasný nebylo. Dopředu vám můžu říct, že jediný, co mi to vzalo, byl lak na nehty. A strach z utopení. Ten už nemám. Logicky přichází otázka, co mi to teda dalo, já vím. Asi nové obzory, a nejen ty na oceán, ale třeba ty, že „life is better when you surf“, jak hlásá motto organizace surf-trip.cz se kterou jsem jela. Jaký to bylo? 



Den první

Já mám (snad) doznívající chřipku, Klárka alergickou rýmu. Ideální rozpoložení na “dovolenou“. Ale nic, co by nám rozhodilo sandál, že jo. Po pražské security control jásáme, že prošly narvaný příruční zavazadla, jdeme si koupit nejdražší pivo a bonbóny ve střední Evropě a letíme. Po klasických letištních sprintech ve Frankfurtu nasedáme do letadla směr Bilbao. Tam už na nás čeká přistavená stará modrá dodávka Nokie se zrzavým sympaťákem, z čehož jsme ve vteřině usoudily, že to bude velká pohoda. A byla. Jakmile jsme po příjezdu na surf house dostaly základní informace a daly si první pivo na terase s výhledem na hory a oceán, bylo jasný, že se mi bude hodně špatně odjíždět. 



Den druhý

Dopoledne jela celá naše skupina přívozem na výlet do města Santander. My se zrzkou jsme stihly zmoknout, projít se nádherným poloostrůvkem La Magdalena, vyfotit přibližně prvních sto fotek a koupit deštník. Jíst jsme nestihly, ale byly jsme na tom líp než holky, který (bohužel) našly španělský obchody, ve kterých utratily tolik peněz, že si do konce tripu počítaly špagety. No, jako bych se viděla. Zamlada, samozřejmě. 


Po příjezdu a umoudření počasí, nás čekala první lekce surfu a rozřazení instruktorů. Moje skupina dostala kluka (Španěla s kroužkem v nosu – pro lepší představivost celé situace), ostatní dvě dostaly krásný španělský holky. Po prvních selfíčkách v neoprenech snášíme surfy z 86 schodů, který vedou od parkoviště na pláž. To, jak máme surfy nést, abychom nevypadali jako debilní Němci, jsme porušili asi na pátým schodu, protože ty surfy byly daleko těžší a my neohrabanější, než jsme si mysleli. Vyřízený se surfama padáme na pláži do skupinek a posloucháme, jak to dneska je s proudama, větrem a vlnama. Dozvídáme se, že fouká mega vítr a vlny jsou stejný jako on. Takže mega. Po nácviku „paddle“ a „up“ na souši, kráčíme vstříc oceánu. 


První dotek s vodou je příjemným překvapením, jelikož jsem počítala s tím, že voda bude brutálně ledová. A nebyla. Byla tak akorát vlažná do neoprenu. Dramaticky jako ve filmu překračujeme vlny, a postupujeme dál a dál. Až k těm, který překročit ani nijak strategicky přejít prostě nejdou. Tohle je moment, kdy se začíná lámat všechno. Vlny, my pod nima a naše představy o surfování. Chodí v setu čtyři za sebou. My se potřebujeme dostat na místo, kde je instruktor a odkud nás má pouštět abychom se zvládli po vlnách ze začátku aspoň sesouvat. Cesta tam je ale nekonečná. Když jakž takž ustojíme první vlnu, druhá nás hodí o dva metry dozadu, před třetí si už nestíháme ani utřít oči a čtvrtá nás jako pračka semele a hodí tak šest metrů k pláži. Tudíž, jsme přesně tam, kde jsme byli před pěti minutama. Tak znova. Tohle praní se s vlnamy se brzy stává praním s námi samými, jelikož verva, motivace a vyplavující se endorfiny střídá pocit zoufalství a vyčerpání. Nicméně, když se k instruktorovi po vypití dvou litrů slaný vody dostávám, vyskakuju na surf jako vorvan (protože po tý šílený cestě už logicky nemám žádnou sílu) a snažím se dýchat, uklidnit se a myslet na všechny pokyny, který mám udělat, abych tu vlnu aspoň pár sekund dala. Vlna přichází, Jona (ten se náš instruktor) křičí: „paddle“ – tak pádluju a sleduju před sebou tu vodu a říkám si, jak může být tak rychlá a silná. Když slyším „up“, pokouším se elegantně podle pokynů vyskočit na prkno do surfařské pozice. No… buď se tam nevysoukám vůbec, nebo jakmile si stoupnu tak padám, odkud jsem přišla, nebo když už si stoupnu, stojím jak na snowboardu, což je nepřípustný, takže stejně radši padám. 


Sečteno podtrženo, masakr. Vysmrkat, utřít oči a znova. Takhle hodinu a půl. Pak byla pauza. Jona řekl, že jsou to extrémně náročný podmínky na první lekci, což nás trochu utěšilo. Poslechli jsme si, co děláme špatně, zopakovali jsem take offy – to je to vstávání ze surfu, který polovině z nás nešlo ani na suchu, natož na vlně, a šli jsme zpátky. Dvě hodiny jsou u konce, a my se vlečeme z vody. Dobrá zpráva je, že jsme to přežili, špatná, že musíme odtáhnout ty surfy do těch 86 schodů nahoru k dodávce. Přejeme si vzájemně hodně štěstí a zničený, jak po válce přijíždíme domu. Pak už jenom vyprat neopreny, sebe, uvařit, popít a spát. 









zpět do blogu

blog comments powered by Disqus