Oceán tě učí pokoře

“Víte kdo je Serge?”, ptá se Vojta, kterého naší skupince přidělili, aby nás dovedl na první surfovou lekci. Serge by měl být náš lektor. V úvodním mailu psali něco o legendě z Tahiti, ale co to znamená, netuším. “Serge je zapsaný v Guinessově knize rekordů. Se svým bráchou sjeli jako první nejtěžší vlnu světa na Tahiti,” pokračuje Vojta. (chvilka ticha) A co jako bude dělat s námi? Nikdo z nás na surfu nikdy předtím nestál. Hláška “no pressure” v ten moment dostává reálné obrysy. Je opálený, vysportovaný, ošlehaný větrem a v neoprenu vypadá jako polobůh. Taky. Na souši i ve vodě se pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí. A když s vráskami mezi obočím soustředěně a dlouze pozoruje oceán, mám pocit, že v něm čte jako v otevřené knize. A taky hodně křičí. Buď “paddle, paddle, paddle” nebo “push, push, push”. Jo, to je Serge. Náš učitel surfování, který na nás, suchozemce, vůbec nebere ohledy. Vrhá se do vln, které bych radši pozorovala z bezpečné vzdálenosti, na surfu pádluje tak rychle a tak daleko, že mé představy o tom, čeho je lidské tělo schopné, shořely jak papír. Ale taky se dětsky raduje z KAŽDÉHO úspěchu KAŽDÉHO člena naší skupiny a s jižanskou vášní lamentuje nad KAŽDOU promarněnou vlnou. První den nás učil, jak si vybrat vlnu (dal nám nahlédnout do té “knihy oceánu”) a jak se na surfu postavit. Druhý den jsme se pokoušeli sjíždět “pěnu”, tedy vlnu, která už se zlomila. Třetí den už jsme pádlovali na line-up, mezi skutečné surfaře, kteří rozhodně nejeli za “pěňácích”. A hlavně, jeli… Což se o nás říct nedalo. Progress skupinky č. 1 vůbec neodpovídal očekáváním našeho kouče, ale nikdo si netroufal odporovat. Pár pokusů o vyjádření pochybností ve skupině bylo, ale Serge vzápětí nahodil roztomile zmatený výraz, jakože v angličtině úplně nepochopil, co jsme mu chtěli říct, ale nejspíš to nebylo nic důležitého, tak se tím nehodlá zabývat. Mimochodem tenhle výraz mají všichni Francouzi zmáknutý skvěle!

A tak se trápíme, padáme, topíme se, vzájemně si prkny přejíždíme přes hlavy, dřeme zadky, ruce i nohy v písku, lapáme po dechu, jsme tak vyčerpaní, že už nás ruce ani neunesou ve vzporu. Ale bojujeme. Kvůli sobě. Ale víc kvůli tomu, aby se na naše hlavy nesnesl ten jižanský hněv. Jenže čím víc s oceánem bojujete, tím míň to jde. “Oceán vždycky vyhraje.” Hrozné klišé, kterého se ale tváří v tvář vlnám chytám jako tonoucí toho pověstného stébla. (no kiddin´) A když už mám pocit, že po další vlně, která mě smete, už prostě nebudu mít sílu ani vyplavat na hladinu, tak to přijde… Naskočím na surf, začnu pádlovat, v dálce uslyším Serge, jak křičí “paddle, paddle, paddle”, tak přidávám. Cítím, jak tail mého prkna zvedá vlna, vzepřu se, vyskočím na něj a jedu! Jedu na vlně a mám pocit, že jsem ji ovládla. Oceán mě nese, a i když nás dělí cca 9 cm pěnové hmoty, cítím jeho sílu. Tuším, že tohle je ten pocit, který je pro tolik surfařů drogou.

Oceán tě učí pokoře! Nemůžeš jít proti němu, nemůžeš ho přelstít, nemůžeš ho donutit hrát podle tvých pravidel. A nikdy ho nemůžeš ovládnout. Jednou za čas ti dá okusit jaké to je, využít jeho sílu ve tvůj prospěch, nechá tě “se svézt”, ale běda ti, jestli si na to zvykneš. Dostaneš hodně rychle přes prsty. Nebo přes hlavu. A to si pak hodně rychle vzpomeneš na to počítání pod vodou, na berličku, která ti v té pračce má pomoct ubránit se totální panice. Jasně, ze SurfTripu si, tak jako všichni, odvážím báječné zážitky, vzpomínky na party na pláži, v bazénu, na kruhovém objezdu, na piva k snídani, obědu, večeři, na vítr ve vlasech, když jsme ve 4 ráno jeli po prázdné cyklostezce na longboardu někam “vstříc lepším zítřkům”… asi. Ale si odvážím jednu celkem zásadní životní lekci. Oceán mě školil, že ne všechno musím a můžu kontrolovat, že někdy věci zafungují až poté, co se přestaneme urputně snažit a necháme je plynout… Takže, by the wave, parto, velké díky. Neviděli jsme se naposledy. 😉