Blog

 
Když vás vezme první vlna...

16. 7. 2018

O tom, co se člověku honí hlavou, když ho poprvé vezme vlna, a o tom, že surfování není jenom pro teenagery. Své myšlenky a svůj pobyt ve Španělsku zaznamenal Michal Miklánek. Děkujeme!

Druhý report z letošního Španělska.

Když jsem minulé léto na pobřeží Asturie pozoroval se zatajeným dechem svůj „první oceán“ a na něm surfaře všech generací, nedopatřením jsem nechal volný průběh emocím a vypadlo ze mě něco jako „to musí být super, to bych chtěl taky někdy zkusit“. Nahlas vyslovený záblesk mysli však neuniknul citlivým radarům mé milé ženy. Zrodil se tak námět na poměrně velkorysý společný dar od ní a dalších blízkých rodinných příslušníků k mým čtyřicátinám. V suchozemských rodinných kruzích nápad věnovat týdenní surf-trip zpočátku budil drobné rozpaky, ale nakonec zřejmě převážil názor, že manželka nejspíš sama dobře ví, proč manžela na prahu středního věku trochu přitopit.

Na konci března tak začalo období, kdy jsem dlouho do noci sjížděl videa z celého světa, kde různě namakaní a hlavně hustí týpci vysvětlují, jak správně naskočit na prkno. Zkoušet to doma na podlaze je hodně dobrý k pobavení členů domácnosti, ale už tam je člověku jasné, že to ve skutečnosti asi nebude tak „easy“, jen ještě neví proč. Přiznávám, že moje odhodlání posílit partie horních končetin dlouho nevydrželo a s blížícím se termínem odjezdu jsem (bláhově) doufal, že to ve výsledku nebude tak hrozný. (Jen tak mezi námi – bylo, ale už tři dny po návratu je to mnohem, mnohem lepší.)

Pláž v Langre zakousnutá hluboko do skalnatého srázu umí uchvátit na první pohled a ani po týdnu se neokouká. Totéž se dá říct o výhledech na hory a oceán z terasy surftripácké vily, které zvlášť po ránu bez keců braly dech.

První lekce. Po úvodní chvilce teorie na pláži jsme se my totální začátečníci + mírně pokročilí poprvé vydali pod vedením Joseby a Gabiho na lineup. Už při první cestě tam se mé tušení začalo naplňovat. I pouhé ležení na prkně vyžaduje přinejmenším obezřetnost. Snad ještě víc než neopren však zahřeje nadohled plující kolega začátečník (někdy i mírně pokročilý!), který se bez zjevných vnějších příčin zhroutí do vody a pak se snaží vyškrábat na tu klouzavou věc, pokud možno tak rychle, aby si toho nikdo nevšiml. Všimli si toho všichni, ale usmívají se jen tak v duchu, protože je jen otázkou času, kdy se totéž přihodí někomu dalšímu, potažmo mně.

No a pak to přijde. Poprvé se přihodí, že můj pěnovej surf chytne vlna a neuvěřitelnou silou mě hrne směrem k pláži. V tu chvíli jdou nacvičená předsevzetí stranou, ruce a nohy cosi křečovitého dělají, ale já moc nevím, co. Po několika metrech zběsilé „jízdy“ pochopitelně mizím. Nesen stále tou nekompromisní silou se řítím pod hladinu na písčité dno. Po několika saltech a vrutech zjistím, kde je dole a kde nahoře a vynořím se s připitomělým úsměvem, protože to fakt chvilku „jelo“! No a tam se to asi někde přepne. Místo toho, aby v tu chvíli člověk normálně rozumně prchnul na břeh, dostane bláznivou chuť přeprat zbytek setu vln a znovu se snaží za dalšího a dalšího průplachu dutin doplazit opačným směrem na lineup, aby zkusil, jestli se mu náhodou nepodaří dojet o kousek dál a třeba si i stoupnout. Vypozoroval jsem, že jedno byť malý svezení v pohodě vystačí i na pět nosedivů.

Náš dvouletý syn Mojmír toho vskutku mnoho nenamluví, ale když se ho teď zeptáme, co dělá táta na surfu, s úsměvem vyhrkne „bác, bác, bác“. Nemá valného smyslu mu teď vysvětlovat, že tři svezení už během prvního dne nebyl zlý výsledek, ale to si spolu povíme za pár let – nejlépe v neoprenu u oceánu.

Bylo skvělý to zkusit, bylo skvělý hned druhý den při jednom ze standupů přervat hodinky a týden neřešit čas, bylo skvělý učit se z vlastních i cizích chyb na videocoachingu od Terky, bylo skvělý zjistit, že se i kanceláří zlenivělé tělo po třech dnech dokáže přepnout do módu „Paddle! Paddle! Paddle! Hop!!!“. Díky surftrip-crew za všudypřítomný servis ve stylu „NIC není problém“, díky Símě a Špáťovi za neodolatelné povzbuzování na mých prvních pěnách a mega dík mé rodině, která mi to celé tak krásně dopřála a způsobila!

No a závěrem něco pro Bazu – mám dojem, že čtyřma křížkama to teprve začíná ;)

P.S. Sorry za odbornou terminologii a anglicismy, ale pochopil jsem, že důležité je nejen vypadat jako surfař, ale i tak mluvit ;)



zpět do blogu

blog comments powered by Disqus