Blog

 
S mámou na vlnách ve Španělsku

3. 9. 2019

Katka poprvé vyrazila na Surf-trip do Španělska se svojí mamkou (ségrou/kamarádkou/přítelkyní). Moc jí děkujeme za sepsání krásného reportu a těšíme se, až se s nimi zase potkáme na vlnách.


Je začátek srpna a my, po dni stráveném v Bilbau, čekáme na transfer do našeho, na týden vypůjčeného, surfařského domova. Tak konečně - z auta vylézá usměvavý kluk, představuje se jako Tomáš, a my vyjíždíme. Velkou část cesty si nenuceně povídáme, působí sympaticky… Tak začátek dobrý, to bychom měli, říkám si. Vlastně až teď jsem si uvědomila, že vůbec nevím, co od cesty čekat. Nejlepší je, když člověk nečeká vůbec nic a nechá se prostě překvapit tím, co přijde. Za necelé dvě hodiny se dostáváme, přes zelenou krajinu posetou malebnými a hlavně upravenými domečky, na místo našeho nového domova. 



K překvapení nás všech nám je hned  po vystoupení z auta oznámeno, že na první lekci můžeme jet už za necelou hodinu. Stačí si jen vybrat padnoucí neopren a surf. Na co čekat, žejo. Hodíme si věci do našeho krásného apartmánu a už se soukáme do neoprenu. Koukám na mámu, která ze sebe vydává zvuky, jako by jí natahovali na skřipec, a při tom poskakuje po místnosti s rukou za hlavou. Propuknu v záchvat smíchu, který mě rychle přejde v momentě kdy mi dojde, že ta hloupější jsem z nás dvou já, když si vítězoslavně dopnu neopren zipem vpřed až ke krku, a zeptám se jí, s čím má jako problém… Tak na začátek dobrý. 



Vybaveni správnou velikostí neoprenu i prkna, nalézáme do, údajně již legendárního, surfařského auta - Nokie, a vezeme se na pláž.

První lekce s naším skupinovým lektorem - Bazou - probíhá na suchu. Učíme se, jak si na prkno lehnout a jak z něj vstát. Během toho přemýšlím, jestli na konci týdne sjedu vlnu stejně dobře, jako těch pár snědých týpků, co se po nich vozí jakoby mimochodem… To, že to tak nebude ne za týden, ale možná ani za deset let, ukáže hned prvních pár minut ve vodě, kdy zjistím, že problém nebude jen vstát, ale především se na tom prkně vleže udržet (a to jsem si myslela, že rovnováha je moje silná stránka). Legrace mě přechází úplně, když se blíží asi metr vysoká vlna a já se přitom cítím jak kdyby se na mě řítila parní lokomotiva. Padám na záda, nalézám na surf, padám na břicho, zase na surf, na bok, na hlavu… a tak pořád dokola. Slaná voda v nose, plicích a žaludku už je jen taková malá třešnička na dortu.  Jedinou útěchou je mi to, že se na té vodě plácáme všichni tak nějak podobně. 



Lekce je za námi a já jdu, po hodině a půl pobytu ve vodě, k autu jak spráskanej pes. Spráskanej, ale uvnitř šťastnej.


I přes nervozní začátek spousta z nás (zcela nepokrytecky včetně mě) dělá v průběhu týdne veliký pokrok. A když už sebevědomí v každém z nás začíná pomalu stoupat a aspoň chvilku si představujeme, jak budeme jednou sjíždět vlny ve slušivých overalech na Maledivách a kýčovitýma fotkama si pak vytapetujeme pokojíčky, kanceláře, nebo aspoň Instagram, stáhne nás ze sluníčkového světa zase pěkně dolů na zem počasí, které v posledních dvou dnech pobytu způsobí vlny silné tak, že překonat je a dostat se až za ně na line-up, zvládnou jen ti schopnější, nebo silnější z nás. A tak přichází tvrdá realita a mně konečně dojde, že mám před sebou ještě hodně práce.



Během doby, kdy netrávíme čas jídlem před surfováním, jídlem po surfování (protože ty kalorie prostě musíš doplnit i když nechceš), skvěle vychlazeným pivem z bezedné ledničky (díky kluci!), surfováním, cpaním se do neoprenu, nadáváním, že “to navlíkání snad dneska jde hůř než kdy jindy”, ještě zoufalejším soukáním se z neoprenu, polykáním slané vody, výplachem dutin slanou vodou, dalším polykáním slané vody, výplachem plic, zoufalým pátráním po tom, kde je dno a kde je vzduch, třískáním okolních surfařů vlastním prknem do hlavy, sny o slané vodě a pocitu, že když zavřu oči, tak se to snad nikdy nepřestane houpat…vládne v domě a jeho okolí zvláštní klid. Asi se to nedá popsat a asi to dost dobře pořád neumím pochopit, musí se to zažít. Nejen to, že ráno vylezu na zápraží s hrnkem kávy a jen tak koukám na tu neskutečnou krajinu posetou domečky, za kterou se rýsují hory v oparu… Ten klid je tady všude.


Není to ale jediná věc, které nerozumím - dodnes mi třeba nejde na rozum, jak lze dodržovat časy odjezdu a plány, které na den máme, prakticky na minutu přesně a přitom tím nikoho nijak zvlášť nestresovat. 



Za ten týden jsme podnikli několik výletů (mně, jako milovníkovi piva, uvízl v paměti asi nejvíce výlet do místního pivovaru s nemálo ochutnávkami), popovídali si se spoustou lidí, pili hodně vína a piva, hodně jedli, hodně si četli, hodně odpočívali a hlavně, si to hodně užili.

Nemá smysl vypisovat co všechno bylo fajn, protože to by už nikoho nebavilo číst. To, co fajn nebylo, jsem zatím nenašla a asi ani nemám důvod hledat.

Je poslední den a my odjíždíme. Zajímavé, kolik toho člověk za jeden týden může prožít.  A najednou jsme na letišti. Poslední objetí, pusa na tvář, přání šťastného letu a “tak zas za rok”, říká Vojta, který byl naším řidičem na cestu zpátky. 

Zdvořile se usměju, odvětím: “jojo” a v hlavě mi přitom běží - “no, to zrovna…za rok” - a jdu googlit volná místa na zimní kurzy.


>>>Nabízíme také zázemí na Srí Lance pro pokročilé surfaře, začátečníky, milovníky jógy i cestovatele po krásách Srí Lanky!<<<




zpět do blogu

blog comments powered by Disqus